Lezecké styly: Aid climbing

Aid climbing (nebo Áčkové lezení) je lezecký styl, který zažil své hlavní momenty ve 20. století. Ve zkratce jde o lezení za využití mechanických pomůcek a „nelezeckých“ technik. Hlavní místa, kde se aid climbing používá, je alpinismus a lezení velkých stěn (big wall). Aid také hojně figuruje ve skalním rychlostním lezení. Dneska se spolu podíváme na historii tohoto stylu, hlavní výbavu a specifika, která se se stylem pojí.

Co to přesně je?

Lezení ve stylu aid climbing je velice jednoduše pochopitelné. Jde o lezení za pomocí „nelezeckých“ prvků. Ony „nelezecké prvky“ jsou buďto techniky nebo materiál. Mezi techniky patří věci jako tahání za jištění (vlastního nebo presek), šlapání na bolty, braní zeleně atp. Materiál jsou pak věci jako žebříky, blokanty, šplhadla a mnoho dalšího.

Tento styl lezení je opakem volného lezení, ve kterém se lezci snaží překonat stěnu pouze za pomocí vlastních schopností a skalních prvků (chytů).

Gear

Výbava, která je nutná na aid climbing sdílí základ s výbavou potřebnou na jakékoliv lezení s lanem. Sedák, climbing shoes, expresky, karabiny, helma, jistítko a dobré lano jsou základem. Fajn je pak mít základní first aid kit (někde), tape na prsty, mágo, hangboard na prohřátí a mnoho dalších věčí, které sebou jako lezci nosíme.

History

Aid climbing je nejstarší podoba lezení. Mont Blanc (1786), Devil´s Tower (1893) i Half Dome (1875) – a velká část Yosemit – byly zdolány právě v tomto stylu, za pomocí žebříků, boltů a jiných metod. Hlavní události aid lezení se ale staly až ve 20. století kdy byl vytvořena první vbíjecí skoba (piton).

Se skobami se rozjela éra přelezů v Yosemitech a následně v Patagonii. Padly přelezy nových cest na El Capitan, Half Dome a bezpočtu dalších skalních útvarů všude po světě. Mezi všemi novými „správně“ otevřenými cestami ale bylo i pár temných koní, v čele s Caesarem Maestim a jeho cestou Compressor route na Cerro Torre.

Dnes je toto lezení do značné míry na ústupu na úkor volným přelezům. Hojně ale zůstává v rámci alpinismu (kde to často jinak nejde) a ve skalním rychlostním lezení. Tam, je cíl překonat skálu bez ohledu na etiku. Nejrychlejší čas vyhrává. Krásně to ukazuje bitva o rychlostní rekord na El Capitan.

Klasifikace

Jak jste asi uhodli, klasifikace skalních cest v aid stylu je trošku náročná. Momentálně existují dva hlavní způsoby klasifikace – starý a nový. Oba mají své kořeny v Yosemitech.

Stará škála

Stará škála se používala až do 90. let. Hodnocení je založeno na tom, jak bezpečně je možné lézt a jak lehce se hledají místa, kde se dá založit (nebo použít) pomocný prvek. Stupnice je od A0 – bezpečné a lehké – až po A5 – pády kolem 20 m.

Difficulty	Key
A0	Občasné aid pohyby
A1	Vše dobré a lehce nalezitelné
A2	Dobré užití, težší najít
A3	Náročné, nejisté použití
A4	Udrží váhu, ale ne jistě
A5	Nejisté použití, pády kolem 20 metrů

Nová škála

Nová stupnice se používá od 90. let. Je založená na stejném principu, jako stará stupnice, ale s tím rozdílem, že zde figurují „+“. Ty označují cesty které mají specificky náročné sekce, ale které zatím nespadají do těžší kategorie (stejně jako u sportovního a boulder hodnocení).

Difficulty	Key
A1	Jednoduché, jisté
A2	Středně těžké, náročnější umístění
A2+	Potenciál 10 m pádu (bezpečné)
A3	Těžší nalezení, špatné umístění, 15 m pád
A3+	A3 + nebezpečný pád
A4	Hodně pomoci, dlouhé pády
A4+	A4 + náročnější a dlouhé
A5	Extrém, nedá se ničemu věřit
A6	Ještě horší

Významné přelezy

Mezi významné přelezy v tomto stylu patří snad vše, co bylo vylezeno v Patagonii a Yosemitech v minulém století. Hlavní 3 jsou ale:

1. The Nose, Warren Harding – 1957
První přelez cesty „The Nose“ na El Capitan. Noví éra skalního lezení
2. Compressor route – Caesar Maestri – 1958
Velice kontroverzní cesta, velký vývoj v lezecké etice
3. Rychlostní závody na El Cap.
Přetrvání tradice, tvoření nových rekordů a posouvání hranic lezení

View this post on Instagram

A post shared by VARP climbing (@varp_climbing)