The birth of speed climbing

Rychlostní lezení se v Tokiu na Olympijských hrách zapsalo definitivně do historie lezení. My, zde na VARPu, jsme si od něj až do teď drželi jistou vzdálenost. To se nyní mění. V tomhle článku vám představíme rychlostní lezení, jak se dostalo do Tokia a jaké jsou hlavní druhy této disciplíny. Nakonec vám řekneme něco málo k rychlostnímu lezení na hrách v Paříži 2024 a tomu, jak se k němu staví „tradiční“ lezci.

Historie rychlostního lezení

Rychlostní lezení není vůbec nová disciplína. Prvně se opravdu objevila v USA na známých vrcholcích Yosemitů. Zde se v roce 1975 na nose skály El Capitan podařilo třem lezcům – Jim Bridwell, John Long, Billy Westbay – pokořit mýtus o tom, že se cesta nedala vylézt pod jeden den. Jejich 15ti hodinový sprint byl v té době zcela revoluční a odstartoval novou éru . Během několika dalších dekád se čas zkracoval a zkracoval a připisovala se jména do listu titánů El Cap. Legendární dvojice jako Hans Florine (nejlepší čas 2:23) a Yuji Hirayama, Dean Potter a Sean Leary nebo Jim Reynolds a Brad Gobright čas stahovali čím dál blíže k legendárním dvou hodinám, které konečně překonal Alex Honnold a Tommy Caldwell s jejich časem 1:58 v roce 2018. 

Mimo skály se ale rozmohlo lezení na rychlost i ve vnitřních halách a na soutěžích. Nejlepším příkladem je zde soutěž Arco Rock Master kde se na rychlost leze už od roku 1987. Arco si, narozdíl od IFSC závodů, ponechává stejnou vizi. Jde o lezení jedné leadové cesty na čas. Cesta je zde každý rok jiná a vždy stavěna jako tradiční lezecká cesta, která se dá najít v každé dobré tělocvičně. To se projevuje také na tom, kdo na Argo Rock Master závodí. Jména jako Jakob Schubert, Adam Ondra nebo Mia Krampl jsou zde rutinní. 

Moderní rychlostní lezení

Wall

Moderní rychlostní lezení je úplně jiné, než skalní nebo to „tradiční“. Cesta je totiž standardizovaná na všech závodech i stěnách na světě. Sestavil ji Jacky Godeffe, francouzský profesionální routesetter a bývalý francouzský reprezentant, mistr světa v lezení na obtížnost a dvojnásobný vítěž Arco Rock Master. Godeffe je jedním z legend lezeckého stavitelství, kterému se říká stavící básník. To co vytvořil pro IFSC není ale hodné Nobelovy ceny.

„Chyty byly v Arcu v krabici. Tak jsem ji otevřel a začal si hrát. Tři hodiny kreativního porcesu a bylo to. Byl to vtip.“

Jacky Godeffe, Reel Rock S5 E1,

 Cesta samotná je v pěti stupňovém náklonu a složena z dvaceti chytů podpořených stupy. Jelikož ale cesta nebyla od roku jejího vzniku modernizovaná, jsou chyty které se nepoužívají a také stupy, které se používají jako chyty. Rychlostní cesta se již 20 let nezměnila.

Technika lezení na rychlost

Technika rychlostního lezení je velice jednoduchá. Lezci za dvě dekády existence této cesty přišli s téměř perfektním beta. Samozřejmě, najdou si vylepšení jako například Tomoa Skip, ale jsou ojedinělá. Primárně jde o zapamatování si cesty a zarytí jí do svalové paměti. Profesionální rychlostní lezci u lezení této cesty už ani nemyslí. Druhá důležitá věc je mít velice precizní a dynamický start. Poslední klíčová technika pro tento druh lezení je smearing. V té lezec nestojí nohou na chytu ani stupu, ale na stěně samotné. V ten moment ho drží pouze tření mezi botou a stěnou. Smearing umožňuje lezcům se odrazit z ničeho a nahnat čas.

Rychlostní lezci

Jak se dá očekávat, rychlostní lezení má své mistrovství světa a tím tedy také své výborné lezce. Prakticky žádný elitní rychlostní lezec však není také elitní boulderista nebo lezec na obtíž (možná až na Tomou Narasakiho, ale to uvidíme v letošní sezóně). Mezi nejlepší mužské rychlostní lezce patří Reza Alipourshenazandifar z Iránu přezdívaný „iránský gepard“, Bessa Mawem z Francie nebo Rishat Khaibullin z Kazachstánu (byť je spíše všeobecně zaměřený lezec). Mezi nejlepší ženy patří Anouck Jaubert z Francie, Aleksandra Miroslaw z Polska nebo Indonézská hvězda Aries Susanti Rahayu. Těchto lezců je samozřejmě mnohem více. Nejlépe je poznáte když se podíváte na IFSC přenosy mistrovství světa v rychlosti, ideálně na živo nebo i ve videu pod tímhle odstavcem!

Kontroverze kolem Her 2020 / 2021

Moderní rychlostní lezení se dostalo do olympijských her 2020/2021 v rámci kombinovaného sportovního lezení. To bylo samozřejmě velice kontroverzní. Kvalifikovaní rychlostní lezci byli Bass Maw, Aleksandra Miroslaw, Anouck Jaubert and Michael Piccolruaz a dopadli tak, jak dopadli. Muži se neobjevili ve finále (Bassa kvůli zranění) a ženy v něm skončily poslední. Odkud ale přišla kontroverze?

Rychlostní lezení není skoro nijak podobné boulderingu ani lezení na rychlost. Bouldering je silový a velice technický. Lezení na obtížnost je „tradiční“ disciplína, která kombinuje sílu, odolnost a techniku na dlouhé cestě. V obou je důležitá preciznost a technika. Lezení na rychlost je ale, podle Alexe Honnolda, technicky nedbalé a lajdácké. Názor, který sdílí velké množství „klasických lezců“.

Zapojení rychlosti mezi druhé dvě disciplíny nebylo fér vůči nikomu. Rychlostní lezci se nemohou (a také nevyrovnali) ostatním lezcům ve druhých dvou disciplínách a také naopak. Navzájem si tak uzavřeli místa na stupních vítězů. Alex Megos, jeden z nejlepších lezců naší generace, se nedostal do finále Her přes Bassu Mawema. Lezce, který vyhrál rychlost a v druhých dvou disciplínách zaostával. Stejně tak Shauna Coxsey, legenda ženského lezení nepostoupila přes dvě rychlostní lezkyně ve své kategorii.

Jak to bude v Paříži?

Další Olympisjké hry budou v pořádány v Paříži v roce 2024. Lezení na nich bude ale dělané na dvě disciplíny. Jednou bude kombinovaný boulder a lezení na obtížnost. Druhou bude samostatně stojící rychlostní lezení. Je to tak správně? Za nás a skoro celou lezeckou komunitu můžeme říct, že ano. Tato změna umožní rychlostním sprinterům ukázat co umí a zasloužit si vlastní medaile a stanovovat své olympijské rekordy. Spolu s tím, lezci specializující se na boulder a lead nebudou brždění lezením na rychlost a s tím spojenou kombinací, která dosadila Alberta Gineze Lopeze na zlatou pozici vloni v Tokiu.