Problém s lezeckými stupnicemi

Nedílnou součástí lezení a všech jeho disciplín jsou lezecké stupnice obtížnosti. Stupnice a škály jsou sice tím nejlepším, co máme pro vyjádření náročnosti. Jsou ale vymyšlené lidmi, takže musí být z logiky věci, vadné a subjektivní. S vědomím toho, že jsou to jediné co máme a musíme s tím pracovat, se dnes podíváme na problém s lezeckými stupnicemi. Na to, jestli se s tím dá něco dělat a jak je obejít tak, aby se z nás stali lepší lezci bez ohledu na škály a obtížnosti.

Secret spot Bouldering, Studování klasy, VARP
Secret spot Bouldering, Studování klasy

Stupnice

Tady není prostor pro to, vysvětlovat jaké máme stupnice obtížnosti. Všichni je známe a všichni je používáme. Tady jen zmíním, že existence tolika různých stupnic, které se mezi sebou nedokonale převádí, je součástí problému. Pro lezce je důležité si jednu hlavní vybrat a té se držet (často určeno okolím a státem).

Hlavní problémy

Když řešíme problém s lezeckými stupnicemi, je potřeba se podívat na to, kde je vlastně zakopaný pes. Nejčastěji jde o:
1. Indoor vs Outdoor
2. Subjektivitu
3. Výbavu a podmínky
4. Halové hodnocení

Subjektivita

Klasy jsou subjektivní. Ať děláme co děláme, každý jsme jiný a naše lezecké schopnosti to reflektují. Vysoký, malý a extra silný lezec bude každý mít jiný pohled na různé obtížnosti. Pro menší jsou sedy často fajn, dosahy tragérie. Vysocí lezci to mají pak často naopak.

Subjektivity v klasách se nedá vyhnout ani u silných lezců. Ti, co lezou nad např. 8A jen těžko rozeznají 6A od 6C. Nedá se pak čekat, že budou cesty „správně“ nagradované.

Indoor vs Outdoor

Notorický problém s lezeckými stupnicemi je odlišnost mezi vnitřní a venkovní klasou. Všichni jsme zažili, jak nás venku vyškolika normálně banální klasa. Často padají dotazy, proč se vůbec zaobírat klasou, když nedrží podobu mezi vnitřkem a venkem.

Vnitřní klasy jsou „uměle“ držené stavěči, kteří se snaží o progres v rámci jednotlivých cest. Zároveň jsou obtížnosti na stěnách často lehčí než venku s cílem přitáhnout nové lezce do sportu.

Výbava a pomínka

Venku zápasíme i s výbavou a podmínkou, viz neustálá debata kolem spárovek a polstrování kolen. Měla by cesta držet stejnou klasu když u FA neměl dotyčný spárovky? Nebo naopak, měla by se držet klasa když u FA byla perfektní podmínka a vy to lezete ve vedru?

Tyto debaty jsou nekonečné a vždy budou. Protože klasa byla stanovena jedním člověkem v daný moment, nedá se tomu vyhnout. Nejsme profesionální lezci jako Adam Ondra (který celé téma několikrát probral), abychom faktorovali všechno možné u každého FA co máme (zejména pokud nejde o 8A / 8a a víc).
Klasa se stanovuje na vlastní vědomí a svědomí. Když lezete v parnu, možná dejte o něco nižší klasu.

Klasy na stěnách

Trošku jsme to ťukli, ale často k vnímání problému přispívají stěny. Když jdete na různé stěny budou se obtížnost (často znatelně) lišit. Rozdíl mezi stěnou SmíchOFF (která je hodně pro nováčky), Hudy (kterýmkoliv) a například FlashWall Olomouc. Stavěci na Flashwall vám jsou schopni sami přiznat, že v Brně lezou 7B+ a na Flashi (kde staví) 6C. Opodstatnění slovy „jiný kraj jiný mrav“ pak nepomáhá tomu tvrdit, že není problém s lezeckými stupnicemi.

Jde to vyřešit?

Krátce – Ne. Problémy, které neperfektvní stupnice obtížnosti vytváří se nedají nijak změnit. Vznikají na základě osobních fyzických rozdílů, názoru, podmínky a hodně dalších faktorů. Zároveň se mezi sebou špatně převádí. Přesto jsou ale to nejlepší, co máme.

Jak říkal Ondra, je potřeba si pamatovat že lezení je sport a metrika je nutná. Narozdíl od atletiky nemůžeme změřit rychlost nebo vzdálenost hodu. Musíme být kreativnější. Proto klasy.

Takže….co?

Jsou tři hlavní způsoby jak tento „problém“ vyřešit. Zároveň je potřeba říct, že nejde o řešení, spíš o vypořádání se inherentními součástmi klas.

1. Budovat skills, ne klasy

Radši než honit klasy (a ano, je to těžké) je dobrá varianta se začít soustředit na konkrétní dovednosti. Všichni máme slabá místa, která často ignorujeme protože si najdeme vyšší klasu ve stylu co nám sedí (např. a silovky).
Lepší způsob je zaměřit se na slabá místa. Vybírat cesty cíleně aby se věnovaly pohybům a dovednostem, v těch se zdokonalit. Je pak garance, že klasy budou padat.

2. Odprostit se od standardu

Něco co se hodí, zejména když lezeme venku, je odproštění se od myšlenky toho, že je jedna jasně daná stupnice. Není to tak. Každému sedí jiný profil, jiná skála, jiná podmínka. To vše se propisuje. Když dorazíme do nové oblasti, ať je to písek, hala nebo deep water solo, je potřeba k němu přistupovat na novo. Oťuknout si místní klasu a styl a až podle něj si udělat cíle a představu.

3. Najít jinou metriku

Jestli chceme opravdu honit klasy (já často ano), je nutné si najít jinou metriku než jen „mám jedno 7B“. Nejsnazší je samozřejmě si vést deník, jezdit do hodně oblastí a po čase se vyprofiluje výsledek toho, co lezeme napříč oblastmi. Jsou ale alternativy.
Osobně mám rád vybrání si několika problémů v mé místní oblasti a udělat si z nich benchmarks. Jednou za čas je vylezu a podle toho, jak mi jsou se ohlížím nad momentálním lezeckým stavem. Jde to ale udělat v jakékoliv velké oblasti, jelikož u každé se dá najít „benchmark problém“, který dobře ilustruje klasu daného místa.

Kolem a kolem…

Jsou lezecké stupnice jsou problematické? Ano
Je to vina někoho nebo něčeho konkrétního? Ne
Dá se s tím pracovat? Samozřejmě že Ano!
Lezecké stupnice jsou inherentně problematické a jejich chyby se nedají smazat. Vytvořili je lidé, kteří jsou inherentně chybní sami o sobě. Je to ale jediná metrika kterou máme, takže s ní musíme pracovat. Jak? Soustředme se na budování dovedností, odproštění se od „standardu klas“ a zkusme najít jinou metriku pro měření svých schopností.
Pokud si ale máte odnést jednu věc odsud…tak ano, klasy jsou problematické. Ne, nedá se s tím nic dělat, ale to dodává krásu našemu sportu. Je to o pohybech, požitku a dovednostech, ne klasách.

Komentáře

Vlákno uzavřeno.