Z lana na boulder a zpět

Ahoj všem, kdo se sem dostali, a jsou ochotni trpět naše (nebo spíš mé) breptání.

Dnešní příspěvek bude trošku víc osobní v doufání, že někdo utěší mé pohroužené ego a že naopak, náš neúspěch někoho potěší / ujistí. Letos na jaře jsme se s Patrikem rozjeli pořádně do venkovního boulderingu a práci na průvodci na Šárku (přecijen je lehčí než sportovky).

Proč jsme se do toho pustili? Chození na boulderbar do Holešovic nás zlomilo do starého technického boulderingu a venkovní lezení byl další krok. Bohužel jsme kvůli tomu trošku zanevřeli na lezení na laně. Asi by mi Patrik nadával, kdybych zde neřekl, že jsme se samozřejmě v boulderingu zlepšili. Během několik měsíců jsme poskočili z lezení V3 na lezení V6, což nás adekvátně nadchlo a nahnalo hloub do boulderingu ve snaze se dostat na V7 a V8. Zesílili jsme, jak v prstech, tak v technice, a rychlé uspokojení boulderingu nám oběma sedlo (protože máme pozornost zlaté rybky).  Netrvalo ale dlouho, a začaly se nám ukazovat první problémy.

Vždy jsme se pyšnili (jak jen průměrní lezci můžou) že jsme schopní lezci na plotnách, a že Hlubočepy jsou náš „domovský terén“. Když jsme se tam ale v květnu vrátili zjistili jsme, že už není na co být pyšný a čím se chlubit. Stalo se nám to, co asi všem, co přešli na čas na boudlering. Konkrétně, zmizela nám výdrž a morál. Přiznám se, že to snáším asi hůř než Patrik.

A teď jsme tam, kde jsme. Trpící na laně a spadlí z příjemných 6c+ (VIII-) na vydřené 6a. Dost „potupný“ pád, pro někoho kdo si myslel, že už je na tom docela dobře. Proto sem píšu tenhle článek. Web mi dovoluje ventilovat vnitřní frustraci s doufáním, že najdu někoho, kdo trpí stejně.

Pointa?

Hlavní premisa přichází! Nebojte se, nežvaním jen tak. Byť nejsem asi člověk, který by byl „feel good“ a jen si moc na filozofii „dělej co tě baví, na úrovni nezáleží“, musím přiznat, že je to dobrý přístup. Jako lezci jsme pořád v kontaktu s jinými, kteří jsou míle nad námi v rámci dovednostech, síly a pomalu i přístupu k tomu. Lezení je ale proces (a pomalý). Nekonečné cvičení, protahování a trhání kůže nás opravdu musí bavit, abychom ho dělali. Proto apeluju na vaše svědomí, a hlavně chuť se bavit: nehroťte moc úrovně. Lezení je zejména o postupném zlepšování a přátelství (ať to zní sebe sladčeji).

Výzva

Pokud ale, jste jako já a baví vás honění úrovní nezoufejte! Jen to chce cvičit a pořádně dbát na…sebe. Článek na to se připravuje, nebojte, jen nám to trošku trvá (Montana má sérii a na YouTube je spoustu videí). Výzva ale! Napište mi, jestli chcete honit úrovně a navzájem se tlačit ke zlepšení! Rádi uvítáme lezce do party a já rád accountability parťáka!

Lezení zdar!

Honza „Mrkev“ Kulhánek

Varp, Climbing, lezení, Košíře, Praha, bouldering, lead climbing
Lanová frustrace v Košířích