Historie lezení v Čechách

Historie lezení je mezinárodně velice pestrá a sahající tak hluboko do historie, že se to prakticky nedá zjistit. Ve Francii jsou zaznamenané výstupy již koncem 15. století. Lezení u nás je v tomto ohledu stejné. Je téměř nemožné zjistit, kdy to u nás opravdu začalo. Je velice jednoduché najít u nás cesty ze 14. a 15. století (například v Sloupu). Těm se ale bohužel dnes věnovat nebudeme a skočíme rovnou k Rakousku-Uhersku.

Rakousko-Uhersko

První organizované lezení, které můžeme dopátrat, pochází právě z doby Rakouska-Uherska. V době národního obrození se totiž mimo  literární díla a národní aktivity, rozmohlo také skalní lezení. Za tento rozmach můžeme být vděční anonymním borcům, kteří si připisovali na konto výstupy (často free-solo) na pískovcové věže a jiné markantní krajinné mezníky. 

Asi by nás bili (zejména ve škole), kdybychom nezmínili spojení s naším lezením a větší slovanskou spojitostí. Horolezení bylo vnímáno napříč slovanskými národy Rakouska-Uherska, jako jisté pojítko. Když se totiž podíváte na mapu a kouknete se na Slovinsko, Slovensko, České území nebo Balkán, uvidíte samé kopce, skály a hory. V této době vznikaly horospolky slovanského národu a společně jezdily zdolávat tyto místní krásy. Není pak nijak podivné, že nejlepší lezci světa, Ondra a Garnbret, pochází z Čech a Slovinska a drží naší historii.

První spolky

První spolek který máme, je z roku 1897. Důležité podotknout, že v rámci historie lezení se Fzde nedá rozlišovat mezi českými a slovenskými spolky. V té době funguje naše lezení jako jedno! Český spolek vznikl jako odnož Slovinského planinného družstva (vzniklo 1893). Zde, prof. Karel Chodounský organizoval expedice do Alp kde se konaly výstupy a budování horských chat. Éra Slovnského planinnéhp družstva skončila vypuknutím První světové války. Ta (z pochopitelných důvodů) spolku přerušila působnost, kterou pak převzaly již jiné skupiny.

Za dobu její existence ale, čeští a slovenští lezci vybudovali 2 alpské chaty a rozpracovali třetí. Objevili se zde jména jako prof. MUDR. Karel Choudonský, Jiří Čermák nebo třeba Viktor Lorenc.

Mimo samotné lezení a stavby chat, vydával nás spolek také první lezecký časopis „Alpský věštník„. Jeho součástí byly i první Topo na Alpy, fotky z kraje a doklady o pokračování (a dokončení) chat Česká koča (Česká chata pod Grintavcem) a Korytnická koča pod Magartem. A ano, obě chaty stojí.

Ani naše pískovce neunikly pozornosti. První expedice byla podniknuta v roce 1897 Náprstkem a Vrchlickým. To následovalo založení Lezeckého kroužku Prachov (místními studenty) v roce 1907. Tito broci zavedi 136 cest (v souladu s etikou) na Prachovsku a Hruboskalsku. Cesty, které ještě dnes lze, s dodržením pravidel a povolením, zopakovat.

Pískovce

Lezení na pískovcích u nás sahá opravdu hluboko do historie. Zejména Labské pískovce byly často lezeny jak z německé tak z české strany. To dokazuje přítomnost hradišť a dobových zmínek o výstupech a cestách. 

Organizované lezení na pískovce u nás začalo pořádně až s LKP (viz. nahoře). Pískovce na sebe ale nenechali dlouho čekat. V době meziválečné se o ně začal zajímat Klub alpinistů Československých. Ti začali zdolávat pískovcové věže a komíny v téměř v náboženském zápalu. 

Pískovce ale upadly trošku do dezorganizace. LKP se po Válce obnovilo a Alpinisté měli pískovce jako „cvičné místo“. To samozřejmě neubírá nic jejich výkonům. Dopadlo to ale tak, že naše pískovcové skály začaly být zdolávány anonymními lezci, kteří podobně jako my, jezdili na skály z vlastní vůle a ve svém volném čase. Právě zde se pořádně dopilovala lezecká etika pískovců, používání smyček a notoricky známé živé žebříky, které vyděsily nejednoho lezce.

Druhá světová válka a dál

Bohužel činnost meziválečnou po dvaceti letech utnul nacistický režim a válka. Slováci mohli, do jisté míry držet své spolky, u nás tomu tak ale nebylo. Mezi lety 1939 – 1945 byl proto trošku utrum a na skály se chodilo pouze samostatně. 

Netrvalo to ale dlouho a spolky a organizace byly zpět. Komunistický režim kladl důraz na sport a zdraví, čímž narostl zájem o horolezení. Tomu napomohlo také bezpečnější lezení, rozvoj lezeček, sedáků a fixního jištění na skalách. Od padesátých let se u nás tak zrodilo sportovní lezení tak (téměř), jak ho známe my. Cesty byly čím dál tím těžší a čím dál tím bezpečnější. Sport na sebe nedal dlouho čekat a titul „Mistr sportu“ v kategorii lezení byl na světě. Knihy o lezení, manuály a průvodce se začaly tisknout a expedice vyrážet do Himalájí (mezi nimi i ta Schwarzova).

Historie lezení a současnost

Jak jsme na tom dnes už asi všichni víte. Skály na každém rohu a rostoucí obliba ve sportu jak uvnitř, tak venku. Je ale potřeba pamatovat si, odkud jsme jako kolektiv přišli a občas kouknout na to, kdo má prvovýstup u cesty, kterou zrovna lezeme. Neuškodí ani pomyslet rychle na ty stovky anonymů, kteří dostali sport tam, kde je teď. 

Jestli je něco, co by si každý mohl odnést z tohoto článku a naší lezecké historie je to to, že ji opravdu máme a máme ji bohatou. Není důvod obdivně a toužebně shlížet na Francii nebo USA, když tu máme svá náročná místa a své ostřílené borce!

Bonus na konec

Věděli jste, že Češi stojí za zrodem Mezinárodní horolezecké unie? Je to tak (taky jsem čuměl). Z podnětu Rudolfa Piláta, předsedy Klubu alpinistů Československých, vznikl první mezinárodní horolezecký svaz slovanských zemí (1925). Ten poté zpracoval rezoluci s cílem vytvořit Mezinárodní horolezeckou unii. Ta vznikla, téhož roku v Chamonix ve Francii (1932).

View this post on Instagram

A post shared by VARP climbing (@varp_climbing)